Jak držet krok s vlastní změnou

Znáte ten pocit, když se rozhodnete něco změnit a najednou to vypadá, že Vám to celé přerůstá přes hlavu? Já tedy rozhodně ano.

Předsevzetí a hlavně ta na Nový rok, mi přišla vždycky trochu hloupá. Zároveň jsem přesně ten člověk, když chce udělat změnu, tak najednou má tendenci předělat úplně všechno.

Chci se cítit líp? Předělám jídelníček, začnu se hýbat, no vlastně by bylo docela fajn začít i nějaké své pracovní zlozvyky a s tím úklidem bych měla něco udělat. A najednou honím celé stádo koní a změna nepřijde ani jedna.

Proto jsem se naučila vracet se k několika zásadám:

  • Není lepší okamžik na změnu než teď
  • Nezapomínám na to, co je pro mě nejdůležitější
  • Vyměním musím a měla bych za CHCI
  • To, že občas selžu je prostře součást procesu

Není lepší okamžik na změnu než teď

Je to pro mě takové měřítko toho, jestli chci změnu udělat. Jakmile mám tendenci odkládat začátek až na pak, je to jako lakmusový papírek proto, že tu změny ještě tak úplně nechci. Něco mě blokuje.

Ptám se pak sama sebe: Čeho se bojím? Kde si nevěřím? A co mi proto chybí, abych mohla začít teď hned?

Jsou tři složky, které vypovídají o tom, zda chceme něco změnit.

  •  Chci se změnit?
  • Jsem na změnu připravená?
  • Mám potřebně zdroje?

Chci tu změnu?

Jde o dotaz pro naše srdce, jestli opravdu chceme vyjít ven z toho, co známe a vydat se do neznáma. Protože o tom přece všechny změny jsou. Jdeme z něčeho, kde se nám to sice úplně nelíbí, ale známe to tam, někam, kde doufáme, že to bude lepší, ale to nám nikdo neslíbí. Je to prostě krok do nejistoty. A jediné, co víme, je to, že to bude jiné.

Jsem na změnu připravená?

Stalo se Vám někdy, že jste přistihli u toho, že vlastně to, že by se mi mohl splnit nějaký sen, neboj malinký záměr, najednou bylo hrozně děsivé. Oni totiž změny nechodí sami o sobě, ale nenápadně sebou přináší změny v ostatních oblastech, kde jsme jen tak úplně neplánovali.

Roky jsem pracovala s lidmi s problémy s návykovými látkami. Někdy přicházeli s představou, že prostě nějak zařídíme, že přestanou pít a teď vše, jiná změna se v životě dít nebude. Jaké bylo překvapení, když to najednou znamenalo změny v jejich vztazích, v tom jak tráví čas a spoustu dalších maličkostí.

Pro mě osobně tento bod často znamená to, zda jsem ochotná pustit svoje obrany a ochranné valy a možná i nějaká přesvědčení o sobě.

Uvedu příklad. Když se mi podařilo najít vztah k sobě, najednou jsem uviděla, že mi jídlo často slouží jako pohodlný a rychlý způsob kompenzace lásky a přijetí, které jsem jinak neměla. Když se mám ráda, najednou není třeba se schovávat za svoje kila. Najednou mi ale padli mé obrany a já si připadala, že jsem víc vidět. Bylo to něco, s čím jsem se nějaký čas sžívala.

Takže jsem připravená na to, že najednou tahle věc a s ní pár dalších bude jinak?

Mám potřebné zdroje?

Zdroje mohou být jakékoli – čas, peníze, vědomosti, plán na to, jak to udělat, podpora od blízkých…

Nemusíte mít vše, ale něco z toho asi potřebujete. A budete muset někde ubrat. Když už nic jiného tak času a energie. Bez toho změny prostě nejdou. Mám pocit, že investice času a úsilí k úpravám naší každodennosti je to, na co býváme nejméně připraveni.

Možná je jednodušší se ptát sté druhé strany: Co mi chybí proto, abych mohl/a začít? Můžu si to obstarat?

A teď se můžu zeptat znovu na tu nejpodstatnější otázku, protože na ní to vlastně stojí.
A opravdu to chci?
Je odpověď ANO? Výborně. Takže oka-mžik právě nastává. Zavírám oči, otevírám a jdu do toho.

Potřebuji vědět, co je pro mě nejdůležitější aneb o co tady jde?

Často to, co opravdu chci, znamená více věcí najednou. Chci se cítit dobře ve svém těle – znamená to, být na sebe hodná a vidět se v pořádku taková jaká jsem, jíst takové věci, které dělají mému tělu dobře a pravidelně se hýbat. Všechny tři věci jsou důležité. Všechny tři dohromady dávají velký smysl. Zároveň každá sama o sobě je velký úkol – takový, který mi může dát pěkně zabrat.

A proto, i když chci všechno (jak jinak 🙂 ), tak si potřebuju vědět, co dávám na první místo.

Je pro mě důležitější se teď zaměřit na jídlo a to je pro mě fakt důležité? Nebo potřebuji být důslednější v tom, že se budu každý den hýbat? A nebo vlastně úplně nejdůležitější je, abych se začala mít ráda a viděla, že jsem už teď v pořádku tak, jak jsem.

Když se nerozhodnu ani pro jedno, může se mi lehko stát, že nebudu dělat pořádně ani jedno. Naše kapacita není nekonečná. Možná půjde časem všechno a možná taky někdy ne.

Pokud vím, jaké jsou mé priorityo co tady vlastně jde, pak se mi energie, úsilí a záměr lépe soustředí a cílí.

A pak za nějakou dobu zjistím, že priorita číslo jedna, už je tak automatická, že se na ní nepotřebuji soustředit. Změna proběhla do takové podoby, že už mi nebere energii a stala se zvykem. Pak si můžu vybrat jako prioritu další.

Je to stejné jako v přírodě, lev taky neloví najednou 3 zebry nebo celé stádo. Vybere si jednu a na tu se zacílí.

 

Vyměním „musím“ a „měla“ bych za CHCI

Tohle je má oblíbená slovní hříčka, kterou ráda provokuju svoje klienty. Všimli jste si někdy toho, co udělá s Vaší řečí to, že vynecháte všechny „měl/a bych“ a „musím“?

Podle mě to udělá jedno velké slovo se svobodou a odpovědností. Prostě se ani jednomu najednou nejde vyhnout. A naopak zmizí všechno, co se tváří jako povinnost, nutnost nebo nezbytnost.

A už slyším obvyklé, ale já fakt musím. Když to vezmeme do důsledků, nemusíme. Např. Nemusíme chodit do práce. Chceme chodit do práce, protože když už nic jiného, tak chceme peníze. Co ještě dalšího myslíte, že musíte?

Když použiji slovo  chci, daleko více mě to nutí myslet a vidět svoji motivaci za tím. Zatímco u musím, tohle neřeším. Prostě mám pocit, že nemám jinou možnost.

Pro mě tohle hodně funguje třeba na úklid. Všichni, co mě znají, ví, že jsem primárním nastavením velká bordelářka. Není to něco, na co jsem pyšná a pořád s tím dost bojuju. Jakmile se dostanu do duševního stavu, kdy mám pocit, že musím uklidit, protože má přijet návštěva, budu se zlobit manžel a jakkoli další důvod, pak mě to nebaví, je to povinnost a možná to udělám, ale je to celé takové brrr.

Ale když si řeknu, že chci uklidit, protože se v uklizeném bytě cítím dobře a tím, že uklízím, tak se starám o sebe, pečuji o svůj prostor o svou rodinu, to je panečku rozdíl. Chci uklidit, protože se chci doma cítit dobře, tak najednou mám i radost. Navenek se možná nic nezmění, nikdo jiný změnu necítí, ….

….ale já cítím propastný rozdíl ve svém prožívání.

Uklouznutí a vracení se ke starým procesům jsou součástí jakékoli změny

Když dělám jakoukoli změnu, jdu ze své komfortní zóny, ze svých vyježděných kolejí. A malé změny v každodennosti jsou často daleko náročnější, než velké změny, když něco úplně končí a něco jiného začíná.

Naučila jsem u sebe i u svých klientů přistupovat ke změnám s pokorou. Je jednoduché se vrátit k tomu, co už má naše tělo o mysl za ty roky, tak krásně naučené. A někdy si toho ani nevšimneme.

Tyhle malé úlety a návraty prostě k procesu změny patří. To co se stále učím znovu je v takovou chvíli se nevzdat, být na sebe laskavá, že jsem si vlastně všimla a říct si, tak jo. Chci to pořád, tak znovu, možná trošku jinak, možná stejně.

Jdeme dál. Cesta je cíl.

A to nejdůležitější na závěr: Když to dokázalo tolik lidí před Vámi, dokážete to i Vy.

Šárka Kohoutková
Jsem psychoterapeutka a psycholožka a pomáhám svým klientům zvládnout trápení a temná období a najít jedinečnou cestu k sobě. Můj příběh najdete tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.